Šotku tiskárenský, jenž těsně před spuštěním rotaček přehazuješ písmenka, měníš barvy, vyrábíš hrubky a slova dělíš zásadně arytmicky včetně zachování dvou souhlásek na začátku řádku, prosím tě, spi. Takhle nějak bych asi zaklínala sazečského ducha tiskáren, kdybych v něj věřila. Ve skutečnosti jsem se při kontrolní návštěvě v příbramské tiskárně PB tisk, kde svoje knihy tisknu třetím rokem, modlila úplně jinak. A totiž aby hodiny a hodiny práce korektur a vychytávání textových i grafických chyb v mé šesté knize nepřišly nějakou hloupou chybou vniveč. Z hloubi duše jsem si přála, aby aspoň na chvilku zmizely ze světa všechny překlepy, hrubky a špatné lícování řádek na knižních stránkách. Aby osamocená slova, zvaná parchanti, netrčela ani na koncích, ani na začátcích toku textu. Aby se zvolená barva obálky nevpíjela do vybraného papíru. Když se u ofsetových strojů potvrdilo, že toto všechno i mnoho dalšího je v pořádku, ulevilo se mi. A odmávla jsem to. Pět tisíc knížek s názvem Kdybych se mohla zeptat znovu, v níž jsem pro vás vybrala moje nejzajímavější rozhovory a vzpomínky na pány herce staré školy, se už brzy rozletí do světa.
